Mít vizi, je jako mít kompas. Kdo ale vlastně potřebuje mít kompas?

Kompas nám určuje světové směry a my tak při putování víme, zda jdeme na sever, nebo na jih, nebo třeba na západ. S kompasem máme menší pravděpodobnost, že se po cestě ztratíme, a dokonce pomocí kompasu pravděpodobně najdeme tu nejkratší cestu k cíli. Stojíme-li na rozcestí, kde cesty nejsou řádně označeny, pak se kompas hodí. Jedna cesta vede k úspěchu a jedna je dosti trnitá a plná nástrah, o těch dalších vlastně nic moc nevíme. Počkat, mluvíme tu ještě o cestování, nebo o životní volbě? Nebo o volbě v práci? Teď jsme u naší cesty životem (kam práce a podnikání patří), tedy cesty sice imaginární, ale s dosti praktickými dopady… Co je pak tím kompasem, pomocí kterého si zorientujeme mapu a určíme směr? Správně – tím je osobní vize. Jen místo severu má napsáno „toto chci“ a místo jihu stojí „tomu bych se rád vyhnul“. Na západ směřuje cesta nového, objevného, inovativního, ale i nejistého, často plného obav a strachu. Na východ pak budeme směřovat zpět, do míst důvěrně známých. Překvapení se nekonají. Je to klídek a zdánlivé bezpečí. Zdánlivé, protože svět se mění, jako voda v řece a všichni víme, že dvakrát do stejné vody stejně nevstoupíš.

Když nikam necestuji, kompas nepotřebuji. To je asi fakt. Když se nikam nechystám, chci setrvat na místě, pak určování směru nedává smysl. Jsou i jiné situace, kdy kompas není třeba. Mám na Slapech malou plachetnici a nikdy jsem na ni kompas nepotřeboval. Proč taky? Buď pluji po proudu, nebo kousek proti němu, ale břehy mi jasně určují, kam mohu a kam ne. Cestu celkem důvěrně znám a podle orientačních bodů na břehu se vždy snadno zorientuji. To když se vydám na moře, to je jiná! Tam bych se bez kompasu neobešel. Pokud se budu držet při břehu, tak to ještě jde, země je vždy na dohled, ale co když se ten výhled zastře? Přijde mlha, já nevidím na body na pevnině a nastávají nervy. Zažil jsem to a můžu vám říct, že je to velmi nepříjemná situace. Chvíli jsem nekoukl na kompas a za chvíli jsem zjistil, že se točím v kruhu! Ještě závažnější je to, když vyplujete na širé moře. Všude kolem voda, nikde žádná směrovka, nic, co by pomohlo určit směr. Víte, že máte plout přesně daným směrem, jinak minete cíl, a to může být dost velký problém. Může to být i otázka života a smrti.

No dobře, tomu každý rozumí, co to má ale společného s vizí? Řekněme, že chodíte do zaměstnání, důvěrně to tam znáte a možná vás tam i jednoho dne povýší. Je to jako plout s plachetnicí po Slapech. Není to takové dobrodružství, ale ani si to tak neužijete. Nic nového patrně neobjevíte, ale taky tolik nehrozí. Ovšem pozor, při špatném počasí se i tam může plachetnice potopit.

Co když ale svůj živit chcete vést přes moře možností, co nám život skýtá. Pro někoho to může být dokonce rovnou oceán. Pak se bez vize, alias kompasu neobejdete. S ním se i v noci, i v mlze, za dobrého i špatného počasí můžete držet směru, který jste si vytyčil. Tedy pokud jste si ho dobře vytyčil, ale to už je jiný příběh a jiné zamyšlení.

Co tím vším chci říct? Cestování a tvorba osobní vize není pro každého. Je to pro lidi aktivní, kteří touží zažít něco nového. Něco nového poznat, něco nového objevit. Lidé, kteří se rozhodli pro změnu. Tito lidé pak nezřídka mívají širší rozhled a vidí víc možností, víc příležitostí, které se jim nabízí. Někdy je jich dokonce tolik, že bez kompasu a bez vize by se snadno ztratili. Takže chcete-li se letos místo plavby na místní přehradě vydat k moři, nezapomeňte si vzít kompas – budete ho potřebovat. A pokud cítíte, že byste chtěli, nebo měli udělat ve svém životě změnu, pak se pusťte do tvorby osobní vize.

Rád Vám s tím pomohu.

David Vala