„Já jsem OK, ty jsi OK“. Asi každý už tohle slovní spojení slyšel či viděl, ovšem málokdo si uvědomuje dostatečně strukturovaně, co to vlastně znamená… Pojďme se na chvíli ponořit do tajů a důsledků transakční analýzy (koncept Erica Berneho). Ano, kniha „Já jsem Ok, ty jsi OK“ vyšla v roce 1968 z pera T.A. Harrise a zbudila ohromný zájem a rozruch, ovšem Eric Berne tento koncept rozpracoval již na přelomu padesátých a šedesátých let. A tak v textu níže spíše navazuji na pana Berneho, případně na některé pokračovatele, jako byli Mavis Kleinová a Taibi Kahler.

Pokud o někom smýšlím tak, že „je OK“, tak se ho snažím vnímat bez předsudků, bez interpretací. Každý z nás má totiž své chyby i své silné stránky. A ano, každý z nás je má v něčem jiném. Pokud jsi v mých očích OK, tak se před tebou neponižuji ani se nad tebe nepovyšuji. A teď důležitá poznámka. To vše činím bez ohledu na tvé konkrétní chování, na tvůj konkrétní projev. Protože je jednoduché být OK, když se mnou v mnoha ohledech souzníš/souhlasíš, ale je to mnohem obtížnější, když „jdeš proti mně“ nebo když říkáš „takhle to není“. Jinými slovy, je poněkud obtížné dokázat v jakékoliv situaci nesoudit a zachovávat si „čistý pohled“.

Pokud vnímám i sebe v rovině „já jsem OK“, znamená to, že bych ani sám sebe neměl odsuzovat za něco „negativního“ („jsem to ale hlupák, když tohle nevím“). Prostě vím o svých silných stránkách i nedostatcích a vím, že je to tak přirozené a nesnižuje to moji hodnotu a ani mě to nevyvyšuje nad ostatní. Koncept takzvaných „sabotérů“, hlasů našich vitřních kritiků hezky rozpracoval Shirzard Shamine ve své knize Pozitivní inteligence. Jedním z příkladů sebepřeceňování je získávání falešného přehnaného sebevědomí na základě dílčího mnou vnímaného úspěchu – např. sportovci tomu často říkají „falešná forma“. Prostě i pro každého z nás platí, že máme své plusy a mínusy  a je dobré si jich být vědom.

Pozoruhodné to začíná být v okamžiku, kdy se nám to základní nastavení vychýlí. Když si začneme myslet „já jsem OK, ty nejsi OK“ nebo „ty jsi OK, já nejsem OK“. Nejdříve krátce k tomu, proč se to stane. Jsme emocionální bytosti a čelíme různým emočním stavům. Může se nás „něco dotknout“, někdy „se nám stane příkoří“, někdy je „to nespravedlivé“, někdy jsme smutní, protože „jsme to zkazili“. Někdy nás „naštve“ druhá strana, míváme obavy o nás, o své blízké, o stav věcí… V hlavě se nám spustí mechanismus, který se dokonce má tendenci opakovat. Někdo častěji pochybuje o sobě (já nejsem OK), někdo častěji směřuje do stavu „ty nejsi OK“.

Jak se to prakticky projeví? Jak sami u sebe můžete zjistit, který stav se u nás vyskytuje častěji? Někteří z nás si častěji nasazují masku oběti. Oběť má tendenci brát vinu na sebe, vnímat druhé jako bezchybné, zatímco ona sama chyby dělá. Oběť se snaží druhým přehnaně vyhovět a když to druhými není oceněno, tak začne dělat až hloupé přehmaty pod „vnímaným tlakem okolí. Vnímá to tak, že jí „nikdo nemá rád“ „nikdo si jí nevšímá“. Možná jste se sami setkali s úpspěšnou ženou , která vede prosperující firmu, vychovává děti, zvládá se starat o své fyzické zdraví a přesto se od svého nejbližšího okolí (často právě od rodinných příslušníků!) dozvídá, že je málo sebevědomá a že by jasněji měla říkat „co chce“. A to jenom proto, že se v domácím prostředí chová vnímavě a nápomocně. Není asi překvapením, že takvoýto postoj nejbližších může vzbudit v mysli této ženy nastavení „Já nejsem dost OK“ a s tím spojenou masku oběti. Oběť na sebe také může upozorňovat negativním způsobem (chyby přitahují pozornost) jakoby chtěla říci: „když si mě nevšímáte a nevidíte, jak se vám snažím vyhovět a pomoci, tak si mě všimněte proto, že dělám hlouposti“. Oběť se může projevit i tím, že opouští „kolbiště“ a stahuje se do (často neprostupné)  bubliny. Takovéto jednání (ona zmíněná maska) není samozřejmě vědomé, masku si nasazujeme bez toho, aniž bychom se k tomu rozhodli. Potíž je v tom, že je to dlouhodobě škodlivá (a sebepoškozující záležitost). Není lehké žít s tím, že „nemám hodnotu“, „že si mě nikdo neváží“ nebo „že jsem nechtěný“.

Asi lehce dojdete k tomu, že naopak ten, kdo se častěji do stává do stavu „ty nejsi OK, já jsem OK“, bude mít na sobě masku „útočníka. Útočníkem  nemusí být nutně ten, kdo použije násilí. Maska útočníka se projevuje třeba přílišným a neústupným prosazováním vlastního názoru, svého přesvědčení a disrespektem k názoru druhého. Útočník druhé napadá pro jejich nedostatečné „zapálení pro věc“,  pro nespravedlnost, pro bezpráví (bez ohledu na to, zda sám v právu je nebo není). A i když tím primárně ubližuje druhým, ani pro samotného útočníka to není žádná „výhra“. Je nesmírně tělesně i duševně vyčerpávající být dlouhodobě s někým „na kordy“

Ovšem postoj „ty nejsi OK, já jsem OK“ nemusí být doprovázen pouze maskou útočníka. U někoho se pod vlivem stresu do popředí může dostat maska tzv. obviňovače. „Za tohle já nemůžu, to je vaše vina“ „Kdybyste mi dodali ty podklady včas, tak by se to nestalo“ „Já jsem tam nebyl … a jestli mě tam někdo viděl, tak jenom proto, že jsem šel zrovna okolo“  (promiňte mi tuto narážku na F.R. Čecha a jeho „nepodepsání“ Anticharty ?) jsou typická vyjádření někoho, kdo si nasazuje masku obviňovače. Obviňovač se má dokonce tendenci mstít (ale málokdy se skutečně pomstí, protože maska obviňovače může zmizet stejně rychle jako se objevila), uvnitř něho se nachází rozpoložení „já vám ukážu“. Někteří lidé mohou tuto masku přetavit až v manipulaci: „Jestli si myslíte, že se mnou zametete, tak vytvořím takovou situaci, která vás smete všechny a ani nepoznáte, odkud to přišlo!“ Kromě toho, že tento postoj má samozřejmě tendenci devastovat vztahy, tak i pro samotného obviňovače (manipulátora) je dlouhodobě nepomáhající, protože po čase ho „úspěch“ dosažený touto cestou přestane naplňovat

Není lehké si to přiznat, ale pokud to dokážete (a jste OK ?), tak obvykle objevíte u sebe zvýšenou tendenci nasazovat si jednu ze zmíněných masek a rychle se dozvíte, zda (ve stresu, pod tlakem,  konfliktu) budete spíše ten, kdo se dívá optikou „Já jsem OK, ty nejsi OK“, nebo spíše „Ty jsi OK, já nejsem OK“. A taky vás napadne, že někdy se to může pokazit celé a dostáváme se do stavu „já nejsem OK, ty nejsi OK“, do stavu zoufalství, kdy máme pocit, že se nám nic nedaří, nemáme žádnou hodnotu a naše okolí je taky mizerné … „a vůbec celé je to na nic“.

Otázkou tedy je, jak se podobnému stavu vyhnout, jak mu předejít. Protože většina z nás v tomto stavu být nechce. Řešením je mít pokud možno často a pravidelně doplňované psychologické potřeby. Psychologické potřeby jsou silné vnitřní touhy po plnosti a smysluplnosti. Naplněné psychologické potřeby působí preventivně i terapeuticky a proto bychom se o ně měli starat. Ovšem každý a z nás může mít psychologické potřeby poněkud jiné. Někdo potřebuje pro svůj stav „já jsem OK, ty jsi OK“ mít kolem sebe kontakt s lidmi, někdo chce být oceňován za to, čeho dosáhl, někdo se potřebuje anagažoat ve prospěch druhých  a někdo třeba potřebuje být často sám. Každý z nás to má trochu jinak, ale věřte, že každý z nás podvědomě touží (má-li doplněné psychologické potřeby) vydržet trvale ve stavu „Já jsem Ok, ty jsi OK“ a to mě naplňuje vírou, že má smysl se o tento stav snažit. Pokud to dělá i naše okolí, tak nám svět připadá celkem v pořádku. A jak pracovat se zmíněnými psychologickými potřebami. Tak o tom zase někdy jindy ?